NEMŮŽU SE PŘIPOUTAT, KDYŽ TVOŘÍM
„Čerstvá růže
se do vázy
doslova postaví…“
Rodí se ve mně báseň, ale nemohu ji napsat. Musím jet vyluxovat auto, protože ním chci po finále v tancích na ledu odvézt Janu. Neumím si představit, že bych ji vezla autem tak, jak je teď. Seběhnu šest pater, nastartuju a zamířím k nejbližší benzínce.
„Otevřít se však může
až když povolí
jenomže
to už začíná vadnout…“
Pokračuje to ve mně, když mě zastaví policajt a ptá se mě, proč mě asi tak zastavil. Nemůžu se připoutat, když tvořím, říkám mu vážně. Jedu ale nenalíčená, ve starém svetru a v teplákách. Dá mi to za patnáct set, bez smlouvání.
Zaplatím, klidně se zase rozjedu, ale neobejde se to bez slz. Tak moc a tak dlouho se už snažím jezdit vzorně. A pořád to nejde.
Jako s tou básní.
Tiše hledím, jak růže mizí mezi rotujícími kartáči myčky. Když fén odstraní poslední třpytky vody z předního skla, vyjedu a zjistím, že vyluxovat stejně nemůžu, protože automat bere jen mince.
Večernímu krasobruslení se pak nevyrovná žádná báseň. Minimálně ne moje.
Pohybují se jako jedno. Muž, žena a vše mezi nimi, prastaré jako velryba. Tmavě tyrkysová poema. Dostanou tak vysoké skóre, že normálně by se mezi ně a stříbro vešlo aspoň pět dvojic.
Přesto před nimi poctivě odtančilo dalších osmnáct párů. Bez smlouvání.
Když to vše skončí, Jana mi sdělí, že radši pojede metrem.
S tíhou vykročím domů. Dopsat tu báseň.
Přesto, že nebude nejlepší.
Bez smlouvání.
